Ke komplikovanosti výkonu veřejné správy přispívá také sídelní struktura České republiky, která je vidět na obrázku č. 3. Jak je na první pohled patrné, Česká republika je charakteristická velmi roztříštěnou sídelní strukturou a také velikým počtem obcí, přitom obrázek nezachycuje ty nejmenší obce, které mají počet obyvatel nižší než 500 a kterých je u nás nejvíce, a to 3 440 (55 %). Přitom v nich žije pouze 7,9 % obyvatel. Obcí s populací mezi 500 a 1000 obyvateli je 1366 (22 %) s 9,4% podílem populace. Naopak obcí nad 20 000 obyvatel je v Česku 62 (1 %) a žije v nich 42,7 % obyvatel.
Při celkovém počtu 6 254 obcí, kdy každá obec zajišťuje výkon veřejné správy v samostatné i přenesené působnosti, není v některých případech výkon státní správy jednoduchý. Důvodem je fakt, že většina obcí je malého charakteru nejenom svojí rozlohou, ale především počtem obyvatel zde žijících. Jak je vidět v grafu č. 3, který zobrazuje velikostní strukturu obcí, drtivá většina obcí je s počtem obyvatel do 500.
V těchto malých obcích, kde často působí neuvolněný starosta (tedy má i své občanské zaměstnání) a není zde dostatek kvalifikovaných zaměstnanců obecních úřadů, je pak výkon vybraných agend veřejné správy komplikovaný. Řešením jsou často veřejnoprávní smlouvy mezi obcemi, kdy danou agendu zajišťuje pro více malých obcí například obec II. typu, která má dostatečný počet kvalifikovaných zaměstnanců.
Tento charakter sídelní struktury je specifický, i pokud se podíváme na zahraniční srovnání České republiky s dalšími zeměmi OECD. Jak je vidět v grafu č. 4, který ukazuje průměrný počet obyvatel v obci a v kraji v jednotlivých zemích OECD. ČR je zemí s nejnižším průměrným počtem obyvatel v obci. Co se týče průměrného počtu obyvatel žijících v kraji, umístila se ČR také mezi zeměmi s nejnižším počtem zde žijících obyvatel.
Co se týče průměrné velikosti obcí z hlediska jejich rozlohy, Česká republika je v mezinárodním porovnání s ostatními státy zemí s nejmenší průměrnou rozlohou obce.
Zajímavý jev ukazuje graf č. 5 – ve srovnání s ostatními zeměmi OECD žije v ČR mnohem méně lidí v městských oblastech a je tak tro-chu překvapivě řazena mezi „rurální“ státy. To zejména kvůli výraznému počtu lidí (53 %, tedy více jak polovina), kteří žijí mimo městské oblasti. Průměr v zemích OECD přitom je pouhých 33 %, tedy o dvacet procent méně.
Roztříštěnosti sídelní struktury České republiky, která čítá 6 254 obcí na 10,26 milionu obyvatel, se v Evropě vyrovná pouze Francie a Slovensko. Na jednu obec v Česku přitom průměrně připadá 1 640 obyvatel. Jedná se ovšem pouze o matematický průměr, medián se pohybuje kolem čísla 426, což znamená, že polovina obcí v Česku má méně než 426 obyvatel.
Francie má s přibližně 36 600 obcemi pro více než 67,3 milionu obyvatel průměrný počet obyvatel jedné obce na hodnotě cca 1 830. Na Slovensku se nachází 2 890 obcí, s počtem obyvatel kolem 5,4 milionu tak průměrný po-čet obyvatel jedné slovenské obce čítá cca 1868 osob.
Historicky došlo k roztříštění struktury po roce 1989 po pádu komunistického režimu, který sídelní strukturu dlouhodobě centralizoval. V roce 1990 v České republice existovalo pouze 4 100 obcí, avšak již o dva roky později v roce 1992 se počet obcí vyšplhal na 6 097 a v roce 1994 na 6 230. K zastavení růstu došlo definitivně v roce 2000, kdy existovalo 6 251 obcí, od té doby jsou změny v počtu obcí jen marginální. Zastavení růstu počtu obcí jistě dopomohlo postupné zavádění legislativy.
